Beskydy (2020)

Bouřka, cesta a ubytování

Ve čtvrtek jsem skončila v práci brzy, doma jsem rychle pobalila, co ještě bylo zapotřebí. Péťa si mezitím vyřídil pravidelný pracovní call a když se přihnala nejšílenější bouře, mohli jsme konečně vyrazit. Haha. Pršelo jen se lilo, stěrače ani nestíhaly stírat, ale to nás nerozhodilo a výlet jsme naštěstí neodpískali. Sázeli jsme na to, že než dojedeme na místo, bouřka pomine. Stavili jsme se rychle ještě v UniHobby pro tekutý líh na vařič a já mezitím zavolala do předem vytipovaného kempu, zda se můžeme ubytovat zrovna u nich a jak je to se sociálním zázemím. Všechno jsme si s paní vysvětlily a domluvily se,  kde si můžeme postavit stan, kde a jak fungují sprchy a toalety a že se sejdeme ráno na recepci. Hned při výjezdu z Pardubic se nám ale rozsvítila kontrolka u auta a my měli strach, jestli jsme někde nepíchli. V Chrudimi jsme ale všechny pneu zkontrolovali a dofoukli. Vše se zdálo být v pořádku. Cesta ubíhala dost rychle, takže jsme až do Moravské Třebové jeli bez problému. V Moravské nás však zastavila oprava kruhového objezdu, kde jsme ztvrdli v koloně asi půl hodiny. Mezitím jsme se s Péťou vystřídali v řízení. Kolem 19 hodiny jsme už parkovali u Rožnovského pivovaru (známý z pořadu s Pohlreichem), kde jsme si nabrali zásoby píva na večer.  

Odtud už jsme to měli jen malý kousek do Kempu pod Pustevnami. Tam jsme si podle dohody s paní po předchozím hovoru našli místečko pro stanování (byli jsme tam pouze dva stany), postavili stan a Péťa se hned dal do přípravy večeře. Hrozně se těšil, až ozkouší svůj po domácku vyrobený vařič.

Jídlo jsme měli připravené z domu, takže jsme si už za pár minutek pochutnávali na zapečených těstovinách s chřestem. Po večeři jsme šli obhlídnout místní sociálky. Zjistili jsme, že dámy mají nové sprchy a záchody opravené hned z boku budovy, pánové měli sociální zázemí v hlavní budově. Dámské se tu nacházely taky a téměř nikdo je nevyužíval, takže jsem si mohla vybírat. Navíc jsme ještě objevili kuchyňku a pingpongový stůl. Samozřejmě jsme si hned museli zahrát. Pak už jsme si jen vyčistili chrup, nastěhovali si věci do stanu a šli chrnět.

Déšť, déšť a zase jenom déšť

V noci se přesně podle předpovědi strhl příšerný slejvák a bohužel se nezdálo, že by měl přestat. Což nás trošku mrzelo, ale paní na recepci nám dala několik tipů, co dělat když prší. Přemýšlet se ale nedá s prázdným žaludkem, proto jsme si sjeli do Horní Bečvy pro snídani. V místním coopu jsme si nakoupili spoustu dobrůtek a k tomu všemu ještě Péťa uvařil čerstvou kávu. Mňam! Skoro celé dopoledne jsme se váleli, četli si a plánovali, co podnikneme odpoledne.

Nakonec jsme se rozhodli pro muzeum Tatry v Kopřivnici. V Kopřivnici jsme chvíli bloudili, jelikož jsme hledali nějakou restauraci s obědovým menu. Nakonec vyhrála restaurace Polivar, kde vařili i vlastní pivečko. To byla mňamka. Naproti restauraci se pak nacházel obrovský obchod s hračkami a papírenským zbožím. Samozřejmě jsme neodolali a pár nezbytných kousků si zakoupili na doma. Ihned poté jsme se vydali k muzeu Tatry. Vstupné jsme mohli zaplatit pomocí flexipasů. Celé muzeum nám zabralo asi dvě hodiny a určitě stojí za návštěvu. V předsálí měli ještě výstavu věnovanou památce manželů Zátopkových.

Po návštěvě muzea jsme se vydali na krátkou prohlídku města a poté už pokračovali rovnou do kempu.

Tam jsme si stylově na našem vařiči ugrilovali kousek masa a hermelín.

Večer jsme si opět před spaním zahráli pingpong a šli na kutě. V noci ale byla úmorná zima, takže jsme se asi ve dvě v noci stěhovali do auta. Nejprve já a za půl hodiny i Péťa. 

Výšlap na Lysou horu, úmorné vedro a kolaps

Sice byla v noci ukrutná zima a stále ještě pršelo, ale ráno nás probudily paprsky slunce.

Vše nasvědčovalo tomu, že nás čeká krásný den, ideální na celodenní výšlap. Na doporučení jsme se autem zajeli až do Malenovic s tím, že tam jistě zaparkujeme. Parkoviště ale bylo totálně přecpané, takže jsme zkusili vyjet výše a tam objevili placené parkování u hotelu Bezruč. Vybrali jsme si turistickou trasu po žluté, odkud jsme se napojili na červenou. Navigace nám ukazovala něco kolem 6km až na vrchol Lysé Hory. Co jsme však netušili, že zrovna v ten den probíhal jakýsi běžecký závod a všude byla spousta turistů i závodníků. Počasí přímo vybízelo k výletu, tak se ani nebylo čemu divit.

Obdivovali jsme každého závodníka, který kolem nás prosvištěl, zatímco my jsme se s jazyky na vestě drápali nahoru skoro po čtyřech. Ne, teď přeháním, ale sluníčko o sobě dávalo znát a my si s sebou vzali jen krapet vody. Na vrchol jsme se tedy vyškrábali uřícení a už už vyhlíželi nějaké občerstvení. K naší smůle ale byla všude obrovská fůra lidí. Všude samá fronta – na jídlo, na pití, na toalety. Nestačili jsme se divit, jak si to vzhledem ke všem těm covid opatřením mohli pořadatelé vzít na triko. Moc jsme se tedy nezdržovali, udělali jsme si pár fotek a vydali se zpátky. 

Cestou dolů jsme pak zvolili trasu po modré, odkud jsme se odpojili na zelenou a došli k autu. V autě jsme naštěstí měli schovaný barel s vodou, takže jsme oba vyprahlí jen hltali. Jelikož jsme si s sebou nevzali ani jídlo, rozhodli jsme se, že si zajdeme do restaurace Staré Časy v Horní Bečvě. Lákala nás k ochutnání halušek a to jsme si nemohli nechat ujít. Bohužel se ale dostavilo totální vyčerpání a já tak bojovala s nutkáním na zvracení. Což v plné restauraci není úplně příjemné. Nechali jsme si tedy jídlo zabalit a spěchali do kempu. Tam jsem okamžitě vytuhla a Péťa si mezitím udělal degustaci místních piv z Beskydského pivovárku.

Když jsem se po dvou hodinách probrala z komatu, dojedli jsme zakoupené jídlo, naplánovali výlet na další den a šli na kutě. Přes den nám stihl stan krásně vyschnout a naopak jsme bojovali s teplem. My si zkrátka nedokážeme vybrat. Haha

Balení, Radegast, Pustevny a domů

Následující den jsme se hned po snídani sbalili, naskládali všechny věci do auta a vyrazili směr Pustevny. Jelikož v předpovědi počasí opět hlásili nějaké bouřky a navíc jsme museli opustit kemp, vyjeli jsme na Pustevny autem, kde jsme museli zaplatit hříšné parkovné. Odtud jsme se už pěšky vydali nasbírat všechny možné turistické vizitky. Navštívili jsme vyhlídku Cyrilku, sochu Radegasta (konečně! od malička jsem ho chtěla vidět na vlastní oči) a vydali se po hřebenu až ke kapli svatého Cyrila a Metoděje.

Tam nás vylekala přicházející bouře, proto jsme raději hned uháněli zpátky. Žádná bouřka se ale nekonala, tak jsme si ještě prošli Pustevny, dali si opět výtečné halušky a mohli vyrazit ku domovu.