Filipovi na cestách

Cestovatelský blog

Istanbul

Před odletem

Tak a je to tu zase…

Doma jsme se nestačili ani moc ohřát (haha to byl vtip v těchto vedrech) a už máme před sebou další dobrodružství. Péťovi totiž vyšla konference v Surabaye (Východní Jáva). Po dlouhém přemýšlení a propočtech, jak to všechno skloubit s událostmi, konajícími se v ČR, za nás nakonec rozhodly letecké společnosti. Přece jen – kupovat letenky na poslední chvíli se nevyplatí téměř nikdy. Nakonec jsme tedy datum odletu stanovili na 18.8. Cestovní horečka je v plném proudu. Kalkulujeme se všemi možnými variantami a stále ještě hledáme optimální řešení celého výletu. Ale líbánky jsou jen jednou za život, tak si je snad užijeme co nejvíc.

Jelikož nechceme trávit celou dobu pouze v Surabaye (především z důvodu, že se tam nedá koupat v moři, což bylo mou podmínkou 🙂 ), tak jsme tento výlet pojali i jako poznávací. Čeká nás tedy několik přejezdů a přeletů. Máme v plánu nějakou destinaci v Thajsku, Singapur, Jávu, něco málo z Malajsie a Bangkok. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli, že se pokusíme ušetřit na odbavených zavazadlech a pojedeme jenom s malými batůžky a pokusíme se vejít do 7 kg. Základní věci máme už teď sbalené a vypadá to nadějně (což je u mě skoro zázrak). Mám sepsaný seznam věcí a schválně si po návratu udělám sčot věcí na porovnání, kolik blbostí jsem si s sebou vzala a naopak co mi na cestě chybělo.

Takže tedy – odlet do Bangkoku stanoven na sobotu 18.8. v 19:20 z Prahy a návrat 6.9. v 8:45 opět do Prahy. Přestup máme v Istanbulu, kde budeme mít v sobotu 18.8. první zastávku. Jelikož jsme tam nikdy nebyli, jsme oba moc rádi, že nám 21 hod přestup umožní se do této metropole podívat. Zatím jsme se ještě nerozmysleli, zda si seženeme nocleh (přiletíme před půlnocí), nebo zda se pokusíme to vzít nonstop bez spánku, abychom zažili noční život Istanbulu (navíc nás pak čeká více než 9hod let do Bangkoku, takže bychom ho mohli prospat). Dostali jsme od kamaráda pár cenných rad a informací, kam se v Istanbulu vydat a čemu se naopak vyhnout, takže sestavení plánu cesty je úkol číslo jedna 🙂 

Vyrážíme na cestu

V sobotu 18. 8. jsme se tedy konečně vydali na cestu. Ráno nás čekalo ještě loučení v Rohozné, pak jsme si v Pardubicích naposledy několikrát přeskládali batůžky a po 15 hod už jsme seděli ve vlaku směr Praha. Ještě před nástupem do vlaku nás na nástupišti překvapil Zdenek, který nás jel vyprovodit až na letiště. Na letišti v Praze jsme se ještě pozdravili s Mírou Klovem a Miškou, přiťukli si na šťastnou cestu a zhruba po hodince čekání se vydali na odbavení. Check in jsme si udělali předem, takže nás čekala jen pasová kontrola a později kontrola zavazadel. Naštěstí vše prošlo v pořádku, akorát já jsem dostala za uši, že nemám sprej v pytlíčku, ale jinak vše ok. Náš první let byl Praha – Istanbul s leteckou společností Turkish Airlines. Sedadla jsme si vybrali úplně vzadu letadla, a možná i díky tomu jsme seděli sami (3-sedačka). Hned po vzletu jsme dostali večeři. Bohužel nebylo na výběr, takže jsem poprvé v životě byla nucena sníst svůj první kebab. Ale docela to ušlo. Dostali jsme k tomu i salát a naprosto vynikající kávový dezert. Nacpali jsme si bříška a já se na chvilku natáhla přes dvě sedačky. Péťa si mezitím vytáhl notebook a pustil se do práce. Nemohla jsem ale usnout (čehož jsem později litovala ještě víc). Let trval něco málo přes dvě hodinky a zanedlouho jsme si tak mohli prohlédnout úchvatný noční Istanbul z výšky. Vzhledem k tomu, že jsme měli 21 hodinový přestup, museli jsme projít pasovou kontrolou (dostali jsme razítko do pasu – jupí) a šli se podívat jaké máme možnosti. Původní plán byl, že se dostaneme do města a tam si najdeme nějaký hostel. I kvůli tomu, že jsme se před dlouhou cestou do Bangkoku chtěli vysprchovat. K naší smůle jsme se ale nedostali do metra (poslední metro zavíralo přesně o půlnoci a my si nestačili rozměnit penízky na zakoupení jízdenky). Vrátili jsme se tedy na letiště a hledali si ideální místo pro strávení celé noci. Nakonec jsme našli celkem ucházející lavičky. Zhruba kolem druhé hodiny ranní nás ale vyhnala úklidová četa, za což jsme ve výsledku byli docela rádi, protože se uvolnilo místo na lavičce, kde nebyla mezi sedadly opěradla. Po zbytek noci jsme se tak mohli v pohodě prostřídat ve spánku.

Konečně v Istanbulu

Ráno jsme se vzbudili (přibližně kolem šesté), provedli na zdejších toaletách  základní hygienu a vydali se hledat nejvýhodnější směnárnu. Tu jsme našli hned na letišti a mohli jsme se tak konečně přesunout do metra. Jedna jízdenka nás stála 5 TRY. jako první jsme směřovali na zastávku Eminonu. V půlce cesty jsme museli přesednout na tramvaj a tak jsme toho využili k uskutečnění vydatné snídaně. Dali jsme si nějaké místní pochoutky a pokračovali dál v cestě. V Eminonu nás absolutně uchvátil výhled na vodu a lodičky. Udělali jsme si pár fotek, prošli se místní tržnicí, vyzkoušeli pravé turecké záchody a čtvrtí plnou malých obchůdků jsme vystoupali až k mešitě Hagia Sofia. Tam nás hned zastavil pán, nabízející své průvodcovské služby, ale odradila nás fronta u vstupu. U fontány mezi Sofií a Modrou mešitou jsme si udělali pár vzpomínkových fotek a vydali se prozkoumat zmiňovanou Modrou mešitu. Do ní je vstup zdarma, jen se u vstupu musí povinně každý zahalit. Ale sukně a šátky tam půjčují zdarma. Jelikož bylo opravdu vyčerpávající teplo a s kombinací s trhanými spánkem na letišti se k nám dostavila únava. Dali jsme si proto v mešitě chvilku pauzu a natáhli se. Mají tam moc příjemné koberce. Já samozřejmě hned usnula, takže mě pak Péťa div nemusel budit násilím. Při odchodu z mešity jsme vrátili zapůjčené šátky a pokračovali po hlavní třídě směrem na místo, kde jsme ráno snídali. Plánovali jsme zde pozdější oběd. Po cestě jsme možná trošku zabloudili a objevili se v nějaké malé uličce, kde nás odchytil majitel zdejšího obchodu s koberci. Ukecal nás, abychom mu dali dvě minutky času a pozval nás na úchvatnou vyhlídku do o pár kroků vzdáleného hotelu. Tam s námi udělal pár fotek a pozval nás na čaj. Když už jsme asi viditelně pokutovali po hodinkách, dovedl nás zpátky do ulic a ještě nás donutil navštívit jeho bratrance (který jen tak mimochodem také prodával koberce). Pořád se nám nedařilo je přesvědčit, že cestujeme s opravdu pidi batůžky a že si opravdu koberec s sebou kupovat nebudeme. Nakonec nás rozzlobeně propustili a my se tak mohli vydat dál na průzkum města. Čas nám ale běžel rychleji, než jsme očekávali, takže jsme už další památky nestihli. Byli jsme hladoví a upocení, takže jsme se vydali (konečně už správnou cestou) na to naše místo. Prošli jsme se ulicí kolem Velkého bazaru (k naší smůle samozřejmě zavřeného) a na té správné křižovatce se pustili do průzkumu těch správných uliček s restauracemi. Narazili jsme na jednu, kde se dalo objednat si pomocí ukazování, tak jsme se dobře nadlábli. Jelikož horko nepolevovalo a my už si připadali lepkaví jako izolepy, dali jsme si jasný cíl: sprchu najdeme, ať to stojí co to stojí! A že to nebyl zrovna lehký úkol. Naštěstí jsme ale narazili na muže, který nás zavedl pod nějaké casino a tam opravdu sprchy byly! Včetně mýdla a ručníků. Nezbývalo nám už sice moc peněz, takže Péťa musel ještě zaběhnout rozměnit, ale stálo to za to. Úplně jsme ožili a byli jsme jako znovuzrození. Cestou zpět na letiště jsme si ještě zakoupili kávu, ale byla tak velká a horká, že jsme ji nestihli vypít do příjezdu na letiště. Protože by nás dovnitř nevpustili, rozhodli jsme se, že se ještě pokocháme střešním výhledem na letadla. Dali jsme si tam k tomu poslední svačinku, dopili kávu a ve větru usušili oblečení. Když jsme se dostatečně pokochali, mohli jsme se vydat na odbavení. Nejdřív jsme zašli pro další razítko do pasu (pryč z Turecka), prošli kontrolou, dobyli telefony a notebook a už si nás vyzvedával autobus, aby nás dovezl k letadlu. V letadle byli tři řady 2-4-2, takže jsme seděli hezky u okénka a sami. Měli jsme tak lepší pohodlí. Každý měl před sebou televizku a mohl si zvolit, čím se nechá po dobu devíti-hodinového letu rozptylovat. Opět jsme se úžasně nadlábli (já měla těstoviny, salát, dezert a Péťa nějaké hovězí s rýží, salát a dezert). Pak jsme ještě vyplnili imigrační karty do Bangkoku a pomalu se ukládali ke spánku. Ještě štěstí, že to byl noční let. S plným bříškem jsem vytuhla téměř okamžitě a vzbudila se, až když nám ráno podávali snídani.

Previous Post

© 2022 Filipovi na cestách

Theme by Anders Norén