Po dlouhé odmlce se opět hlásíme s prvním dílem našeho cestovatelského dobrodružství. Čeká nás další vytoužená dovolená spojená s konferencí. Tentokrát se podíváme do Indonésie – na ostrov Lombok. Jak jsem se několikrát sama přesvědčila, spousta lidí nemá přehled, kde se tento malý ostrůvek nachází, takže si tu uděláme malé zeměpisné okénko. Jedná se o ostrov v Indonésii – konkrétně v provincii Západní Nusa Tenggara a leží hned vedle Bali. Na ostrově žije přes 3 miliony obyvatel a řadí se tak k nejhustěji osídleným částem Indonésie. Původní obyvatelstvo – Sasaci – tvoří zhruba 85 % celkové populace. Zmiňuji je z toho důvodu, protože jsou mnohdy bráni jako obrovská rarita. Na ostrově existují minimálně dvě známé vesničky, ve kterých žijí domorodci. Živí se například tkaním sarongů. Do jedné z vesniček se určitě podíváme, tak se už teď moc těším, co všechno tam uvidíme. Na Lombok se chystáme už dlouho, ale bohužel nám plány překazilo velké zemětřesení, které ostrov zasáhlo v srpnu minulého roku. Tehdy přišlo o život přes 500 lidí a na 350 000 lidí přišlo o střechu nad hlavou. Dokonce bylo vydáno i varování před tsunami, ale naštěstí bylo záhy na to odvoláno. Doufáme tedy, že nás podobná příhoda nepotká.. Události posledních dní (práce, svatby, nemoc) nám nějak nedovolily se pořádně připravit, takže ještě nemáme ani sbaleno a honíme vše na poslední chvíli (registrace v DROZDu, mezinárodní řidičský průkaz, cestovní pojíštění, atd.) Z Prahy do Dubaje v úterý odlétáme naštěstí až ve 21:35 (let číslo EK138), takže máme ještě dost času na poslední resty. V Dubaji máme zhruba 15 hodinový stop over, pokusíme se tedy dostat z letiště, abychom si i za tu krátkou dobu mohli Dubaj trošku prohlédnout. Hlavním cílem je především Burj Khalifa, tak uvidíme. Večer pak nastoupíme na další let – tentokrát do Kuala Lumpur (let EK344). Každý z letů trvá přes 6 hodin, takže jsme rádi, že můžeme letět přes noc. A poprvé si vyzkoušíme, jaké je to letět s Emirates. V Kuala Lumpur už pak vyčkáme jen chvíli a s Air Asia se snad v pořádku dostaneme přímým letem na Lombok. Tam bychom podle plánu měli přistát 26.9. ve 21 hod. Náš pobyt na Lomboku započne v oblasti Senggigi, kde má Péťa konferenci.
Den 1. (24. 9. 2019)
Jak jsem již zmínila v prvním e-mailu, odlet jsme měli naplánovaný na úterý 24.9. po 21 hodině. Jelikož nás trošku postrašila výluka mezi Pce a Přeloučí, raději jsme vyjeli o něco málo dříve. I tak jsme ale měli zpoždění a tak jsme se na letiště dostali až po 18 hodině. Dali jsme si pozdní svačinku a nechali se odbavit. Když už jsme pomalu začínali usínat, zavolali nás konečně k nástupu do letadla. Tam nás překvapilo, že s námi letěly dvě české letušky a mile nás přivítaly. Měli jsme dokonce štěstí na volnou trojsedačku, jelikož s námi původně seděla paní, letící ze zájezdu se zkrachovalou cestovkou Thomas Cook a zbytek zájezdu seděl na jiném místě, takže si k nim hned na začátku přesedla. Ačkoli jsme letěli 6 hodin, nezdál se nám let moc dlouhý. Stihli jsme se akorát navečeřet (bulgurový salát, hovězí s opečenými bramborami/kuřecí s gnocci, dezert), dát si pívo, podívat se na film a na chvilku zavřít oči a už jsme přistávali. Těšila jsem se, že uvidíme Dubaj z výšky, jak bude nasvícena, ale bohužel jsme přistávali z druhé strany, takže jsme viděli jen v dáli kotvící lodě.
Den 2. (25. 9.2019)
Po výstupu z letadla jsme se rozhodli dát si ještě chvilku pauzu a lehli jsme si na sedačky, že se trošku dospíme. Asi půl hodinky jsme to vydrželi a pak se vydali na průzkum města. Směnili jsme si na několik dirhamů, abychom vystačili případě i na cestu zpět (až se budeme vracet z Lomboku). Prošli jsme pasovou kontrolou (další razítko, jupí) a vydali se hledat metro. U vstupu do metra jsme na informacích zakoupili 24hodinový neomezený pass na metra a busy (tuším, že stál 22 AED). Pána v okénku na informacích jsme se také zeptali, jak je to s dámským oblečením, jestli se můžu převléknout do kraťasů, ale moc to nedoporučoval. Museli jsme tedy přetrpět v dlouhých kalhotech (a ještě, že tak – skoro nikdo tam nechodí odhalený). Péťa se mnou gentlemansky držel basu. Domluvili jsme se, že pojedeme navštívit Dubai Mall, Burj Khalifu a tržiště se starým městem. Jako první jsme zajeli metrem o pár zastávek dál od Burj Khalify s tím, že k ní dojdeme a prohlédneme si město. Ovšem když jsme vystoupili z metra, praštilo nás přes nos tak ukrutné vedro, že se to nedalo vydržet ani v 8 hodin ráno. Vrátili jsme se tedy zpátky do metra a po marném hledání mapky tras autobusů jsme to vzdali a jeli rovnou do Dubai Mall. Tam jsme se od metra dostali dlouhatánským tunelem. Kolem nás byla spousta fascinujících budov a staveb. Bohužel viditelnost byla dost nízká, takže jsme se neustále rozhodovali, zda dáme peníze za vstup do Khalify, nebo ne. Není to zrovna levná záležitost. Projít celé obchodní centrum se snad za jeden den nedá, natož za pár hodin, proto jsme si hned po pár krocích udělali přestávku a usadili se ve velmi pohodlných křeslech. Bohužel až tak moc pohodlných, že jsem asi na hodinu usnula. Péťa se mezitím procházel kolem, koupil snídani a kávu.
Když jsme načerpali energii, vydali jsme se dál prozkoumávat to obří nákupní centrum. Našli jsme spoustu fascinujících obchůdků, obří akvárium, ledové kluziště, atd. Když jsme došli až ke vstupu do Khalify, nakonec jsme se rozhodli, že to opravdu vzdáme, nebylo vidět dál než na protější budovu. Počasí nám moc nepřálo – vítr a všude-létající písek.
Dalším naším plánem tedy byla návštěva starého města. Metrem jsme se přiblížili a chtěli jsme odtud pokračovat pěšky. Když jsme ale v pravé poledne vylezli na ulici, myslela jsem, že zhebneme na místě. Muselo tam být tak 70°. Raději jsem to tedy vzdala a po pár krocích spojených s urputným přemlouváním, ať mě Péťa netrápí, jsme se vrátili do klimatizovaného metra. Další zastávkou byla velmi známá tržnice Dubai Spice Souk. Tam byl naštěstí stín a spousta větráků, takže se to vedro dalo vydržet. Byl to super zážitek. Mít obrovský kufr, tak se určitě těmi otravnými prodavači nechám přemluvit k nákupu. Měli krásné šátky, šaty, boty, spousty koření všech druhů a vůní, ořechy, bonbóny a samozřejmě zlato (to jediné bych nemusela mít).
A to je výčet jen těch základních věcí. Samozřejmě nás spousta prodavačů lákala i k nákupu podpultových “značkových” výrobků, ale nenechali jsme se. Když už jsme byli nadmíru osahaní od všech těch prodavačů, rozhodli jsme se, že si dáme něco k jídlu. V jedné postranní uličce nás odchytal nějaký Ind, ať zajdeme k němu do restaurace. Normální člověk by tam nikdy nešel. A tak jsme šli – haha. Usadil nás, donesl hned dvě láhve s vodou a Péťa si objednal. Jídlo měl snad do minuty na stole. Vypadalo to, že to před ním někdo předžvýkal. Já si raději nic neobjednala, jelikož jsem se bála toho, abych nedopadla jako druhý den na Filipínách. To jídlo ale tak krásně vonělo, že jsem to Péťovi malém všechno snědla. Až jsem měla obavy, jestli tím neporušujeme nějaká pravidla, že si třeba svého muže nevážím, nebo tak něco. V těchto státech jsou na to švihlí dost..