Filipovi na cestách

Cestovatelský blog

Singapur

Přelet do Singapuru

Ráno jsme měli budíček asi na sedmou s tím, že budeme mít akorát tak dost času na dobalení věcí a snídani v klidu. Najednou jsem ale viděla, jak k nám před hotel přijel minibus. Pan řidič přijel asi o hodinu dřív. Naštěstí se ho ale ujal majitel hotýlku a šli si spolu sednout na zahradu. Tak jsme to moc neřešili a dali si na čas. I přesto jsme se vypravili o dost dřív, než bylo původně v plánu. Ale to nám nevadilo. Cestou jsme pak ještě nabrali další pár a díky tomu jsme měli možnost se podívat i na místa, která jsme nestačili objevit. Já si okružní jízdu celkem užívala, ale Péťa byl tak trošku v nesnázích. Chtělo se mu hrozně na toaletu. Jakmile nás z minibusu vyložili na letišti, rozeběhl se Péťa hledat záchod. Jedny záchodky byly zavřený, takže musel požádat ochranku, aby ho navedli na jiné. Naštěstí to ale stihl. Já si mezitím prošla místní obchůdky, kde jsme si později ještě koupili magnetku. Museli jsme si ale rozměnit penízky, protože nám nezbyl dostatek (ale přece neodjedeme bez magnetky, že 😀 ). Když se nám to tedy vše podařilo, vydali jsme se na check-in a na odbavení přes gate. Ve frontě po odbavení jsem jen tak vybalila tu magnetku a zjistili jsme, že jsme si koupili špatnou (místo nápisu Krabi tam totiž stálo Phi Phi). Péťa to tak nechtěl nechat a vydal se zpátky přes kontrolu a požádal je, jestli si ještě může zaběhnout do obchodu. Naštěstí ho bez problému pustili. O pár minut později už nám nic nebránilo projít pasovou kontrolou (další razítko – juchů) a čekali jsme na vpuštění do letadla. Pořád jsme kalkulovali s tím, že se při čekání něčeho nadlábneme, ale výběr byl spíš k pláči. Nakonec vzal Péťa za vděk čínskou polévkou a já si koupila nějaký croissant. Opět jsme hrozně řešili váhu zavazadla a opět nás nikdo nekontroloval. Navíc jsme letěli se Scoot a tam je tuším povolené kabinové zavazadlo do 10 kg. Během čekání začalo opět šíleně pršet, takže když nás zavolali, že můžeme nasedat do letadla, moc se nám nechtělo. Museli jsme totiž ven a dojíít po svých až k letadlu. Cesta opět proběhla bez větších potíží, jen nás zase trošku pozlobily mráčky a nedařilo se mi kvůli tomu vyplnit imigrační karty. Zhruba za dvě hodinky jsme přistáli v Singapuru na letišti. Neměli jsme vyměněné peníze, proto jsme jako první hledali směnárnu. Kurzy ale byly dost nevýhodné, proto jsme se rozhodli, že ještě počkáme. Vystáli jsme si hezkou frontu na pasovou kontrolu. Ve frontě jsme si roztáhli mapu a zkoumali kudy kam půjdeme. Toho si všiml pán z ochranky a hned se za námi přihnal a začal se nás vyptávat odkud jsme, kam jedeme, jak se nám tam líbí, dal nám pár tipů a zakončil to zpěvem jazzové písně. Dostali další razítko do pasu a vydali jsme se hledat prodejnu karet na MHD. Od všech okýnek nás vyhazovali s tím, že ten typ, o který jsme měli zájem, neprodávají. Nakonec nás na informacích poslali o patro níž ke vstupu do metra. Tam jsme zjistili, že není zapotřebí hotovost, což nám udělalo radost, zakoupili jsme si dvě „lítačky“ a během chvilinky přijelo metro. Tam nás poprvé zaujala obrovská spousta zákazů na nálepkách v každém vagonu. Vtipně proti nám seděl mladý německý pár hned pod těmi zákazovými nálepkami – jedli, pili, telefonovali a nakonec si oba vzali žvýkačku. Rebelové! 😀 V metru jsme museli jednou přestoupit a pak už stačilo jen vystoupit správnou stranou na hlavní ulici, po které jsme se dostali až k našemu ubytování Meadows Hostel. Byl to kapslový hostel (pro mě opět zážitek). Pro ty, kteří tento typ hostelů neznají – jedná se o velkou místnost, která vypadá doslova jako králíkárna. Každý má svojí vlastní kóji, kde je matrace, zásuvky, lampička a nějaká forma závěsu. My jsme naštěstí měli kóji hned u země, takže jsme nemuseli lézt po žebřících. U země jsou pak vysunovací šuplíky, do kterých si člověk může uzavřít své věci. Uzamkli jsme si tedy vše, co jsme na hostelu nechávali, převlékli se a téměř okamžitě se vydali hledat nějakou restauraci. Měli jsme v plánu Malou Indii (kam jsme dojeli asi o dvě zastávky metrem). Zalezli jsme hned do první restaurace, na kterou jsme natrefili, pěkně se nadlábli a s plnými bříšky pak pokračovali indickou čtvrtí dál. Moc se nám tam líbilo, všude byla spousta obchůdků se smíšeným zbožím (koupili jsme si redukci do zásuvky), obchůdků plných indických oděvů a taky zeleninových trhů. Krása na pohled. Jelikož už začalo pomalu stmívat, byl pravý čas na přesun do Gardens by the Bay. Tam jsme dojeli opět metrem. Přijeli jsme akorát včas, že jsme stihli první světelnou show. Všechny ty uměle vytvořené stromy zářily a byl to úžasný zážitek. Bohužel se Péťova nemoc opět probrala k životu. Chudák z toho byl pořádně vyřízený, takže jsme si dali dlouhou pauzu v tomhle parku. Sedli si na lavičku a čekali na druhé představení (bylo naprosto stejné, ale to nám vůbec nevadilo).  Když skončilo představení a lidi se jakž takž rozprchli, vydali jsme se dál. Načepovali jsme si vodu z pítka (konečně místo, kde se dala pít voda z kohoutku) a pokračovali kolem hotelu Marina Bay Sands na Helix Bridge. Měla jsem z toho obrovskou radost, ale Péťa byl opravdu už na umření. Proto jsme se rozhodli, že už se vrátíme na hostel a případně si noční život užijeme další den. U metra jsme si ještě koupili vodu na další den a zasmáli se nad zkratkou místní dopravy: „SMRT“. Při scházení do metra mi k mému obrovskému štěstí rupnul pásek u sandálků a na hostel jsem se už musela dobelhat div ne po jedné noze. Ačkoli v Singapuru je tak čisto, že ikdybych šla bosky, určitě tolik špíny na pokoj nepřinesu 😀 Na hostelu jsme si dali osvěžující sprchu, zavřeli se v kapsli a s menšími potížemi (Péťova nemoc a šustění spolubydlících) spali až do rána.

Tekka Market, Chinatown, Labrador park

Na další den ráno nás na hostelu čekala snídaně. Moc se nám z postele nechtělo. Vstali jsme skoro až v 10 hodin. Okamžitě jsme šli hledat jídlo. Nakonec jsme zjistili , že ta „vynikající snídaně“ zahrnuje vlastnoručně opečený toast s arašídovým máslem nebo džemem a uvařený čaj/kávu. Navíc podávané na balkoně, kde bylo oproti klimatizovaným místnostem pěkné horko. Přes noc nám pěkně vyhládlo, takže jsme do sebe těch toustů narvali víc, než by bylo zdrávo. Po snídani jsme provedli základní hygienu, oblékli se, sbalili věci (zavazadla jsme si uschovali na recepci) a vydali se (tentokrát pěšky) opět do Malé Indie. Chtěli jsme se podívat po památkách. Ta jejich architektura je opravdu nádherná a rozhodně stojí za návštěvu. Prošli jsme si pár uliček s chrámy a zamířili na tržnici Tekka. Ihned po příchodu nás přes nos praštila ohavná „vůně“ ryb a všelijakých mořských potvůrek, které tam byly na prodej. Pro jistotu jsem se této časti chtěla co nejvíce vyhnout. Navíc v tom horku se to opravdu nedalo.. Nicméně je to ale obrovská tržnice, takže se smrádku dalo uniknout. A to do dalšího poschodí, kde byla spousta, spousta, spousta nádherných sárí a všemožných oblečků pro malé i velké. Neodolali jsme. Péťa se oblékl od hlavy až k patě, já jsem si koupila dvě halenky. Nestačili jsme žasnout, kolik různých šatů a obleků se dá na jednom místě prodávat. Jediné štěstí, že jsme byli omezeni místem v batůžku. Obešli jsme celou tržnici několikrát a pak už hladoví sešli zase zpátky dolů na oběd. Na výběr byla spousta stánků, nabízejících nápoje a pokrmy snad ze všech koutů světa. My jsme si vybrali (jak jinak, když v Indické části) stánek s indickou kuchyní a až na pálivost (na stupnici od 1 do 5 to bylo asi tak 8) se opravdu výborně najedli a zapili to nápojem z bambusu. Po obědě jsme se vydali na metro a přejeli do Chinatownu. Nevím, jestli to bylo únavou a vedrem, nebo nás čínská čtvrť nenadchla natolik jako ta indická, ale po chvilce bloumání jsme se rozhodli, že se přesuneme do parku k moři. Jelikož už jsme toho měli nachozeno za dopoledne docela dost, začaly se ozývat nožky. Proto jsem byla mírně vyděšená, když jsme se metrem dostali na zastávku k parku a park nikde. Museli jsme projít zase pěkný kousek, abychom se do parku vůbec dostali. Ale stálo to za to. Výhled na moře a všechny ty kotvící lodě byl dechberoucí. Navíc v kombinaci s opravdu krásně řešeným parkem, kde bylo vše, co člověk potřebuje (toalety, sprchy, pítka, grily, lavičky, prolejzačky pro děti).. Prostě nádhera. Trochu nás mrzelo, že něco takového nemůže existovat v ČR. Roztáhli jsme si sarong a na chvíli si lehli a jen relaxovali. Kalkulovali jsme, jak to uděláme večer se spaním. Rozhodovali jsme se, zda si zaplatit nějaký hostel blízko letiště (nejlépe v docházkové vzdálenosti, jelikož provoz metra byl pouze do půlnoci), nebo přespíme na letišti. Péťa někde vyčetl, že je singapurské letiště známé tím, že se tam nachází spousta klidových zón, kino, hrací místnost, atd. Volba byla jasná. Ještě chvilku jsme odpočívali, dojedli při tom svačinku – dračí ovoce (čehož jsem později litovala) a lisované maso. V Singapuru je to prý to lisované maso místní pochoutka a opravdu to bylo vynikající. I já jsem to jedla a to je co říct! Když už se nám zdálo, že se válíme moc dlouho a všude nás lechtali mravenci, sbalili jsme si věci a procházkou skrz celý park k molu jsme se vydali na metro. Na konci parku jsme však zjistili, že je to slepá ulice a musíme se zase vrátit. Prošli jsme si tak park kolem dokola a když jsme došli na parkoviště, všimli jsme si že ke stanici metra vede i jiná cesta (je to sice dál, za to horší cesta), což bylo něco pro Péťu. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že se nahoře nachází pozůstatky válečných bunkrů a střílen. Skoro až deštným pralesíkem jsme se dostali k nádherné vyhlídce na moře. Nechali jsme se zvěčnit na památku a už pospíchali dolů na metro. Chtěli jsme se ještě před odjezdem na letiště navečeřet, takže jsme opět zavítali na tržnici Tekka. Už když jsme tam dorazili, měla jsem pocit, že je něco špatně, nějak mě začalo bolet břicho. Najedl se proto jen Péťa a já si řekla, že si koupím nějaké ovoce alespoň na snídani. Když jsme vyšli z tržnice, polil mě najednou studený pot a věděla jsem, že je zle. Běželi jsme tedy zpátky a hledali toalety. Bylo to jen tak tak (dračí ovoce chtělo ven) 😀 Po asi hodinové úmorné pauze jsme se konečně dostali na metro a pospíchali na hostel. Tam jsme přemluvili slečnu na recepci, zda bychom se nemohli vysprchovat (dokonce nám i půjčila ručníky, abychom nejeli s mokrými). Vědět, že budeme čistí a voňaví byla po tom parném dni opravdu nečekaná úleva. Dobalili jsme si věci, rozloučili se se slečnou na recepci a vydali se na letiště. Metrem nám to trvalo zhruba hodinku. Když jsme vystoupili, vrátili jsme u přepážky karty na MHD, za což nám vrátili zálohu (10 SGD/1 karta). Okamžitě jsme zamířili do herní zóny, ale než jsme si stihli všechno projít a zahrát si nějakou hru, byla půlnoc. Netrvalo tedy dlouho a přišel za námi pán z ochranky, že hernu musí uzavřít a my se proto museli přemístit jinam. Sedla jsem si tedy na křesílka a čekala na Péťu. Ten se totiž šel zatím porozhlédnout po letišti a najít nějaké vhodné místo na spaní. Po chvilce přišel s tím, co bych řekla na to, kdybychom spali na lehátkách. Nevěřícně jsem na něj koukala, že to zní jak rajská hudba. Opravdu jsme taková lehátka našli. Vyčistili jsme si zoubky, oblékli se od hlavy až k patě (všude na letišti bylo překlimatizováno), zabalili se do ručníků a spali až do rána.

Next Post

Previous Post

© 2022 Filipovi na cestách

Theme by Anders Norén